Následuj, nesrovnávej...

Bratři a sestry v Kristu, milí přátelé,

v prvním čtení jsme slyšeli slova, která patří k nejkrásnějším v celém Novém zákoně: V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás… ^{(1.J 4,10a)} To je základ všeho. Křesťanská víra nezačíná naším výkonem, naší věrností ani naší láskou. Začíná tím, že Bůh miluje nás. A právě to vidíme i v rozhovoru Ježíše s Petrem. Odehrává po vzkříšení, po Velikonocích. Po Petrovu velikém selhání. Po té noci, kdy třikrát zapřel svého Pána. Ježíš ale nezačíná výčitkou. Neříká: Petře, pojďme si nejdřív vyjasnit, cos provedl. Neříká: Dokud neprokážeš, že ses polepšil, nemáme si co říct. Nejdřív s učedníky stoluje. Připraví jim jídlo. Přijme je znovu ke svému stolu. Přijme je znovu do společenství se sebou samým.

Tomu rozhovoru tedy předchází odpuštění. Vlastně jenom proto může celý rozhovor vůbec proběhnout. Petr už ví víc, než jen že nestojí za nic. Ví, že ho Ježíš neodepsal. Pozval ho ke stolu. A teprve to dvojí dělá nového Petra. A nejen Petra. Každý pokorný Kristův vyznavač roste z úžasu nad tím, že on, bezmocný, selhávající, nehodný milování je Ježíšem milován. Že se k němu Ježíš zná, že s ním počítá. A to je něco, co potřebujeme slyšet i my.

Ale k Petrovu zapření nedošlo přece náhodou. Bylo výsledkem Petrova duchovního stavu. Proto mu teď Pán klade otázky, pomocí kterých hledá nemoci Petrovy víry. Právě ty nemoci, pod jejichž vlivem se Petr pustil ve vlastní síle do dění, v kterém se lidskou silou nedalo obstát. Jenže ty nemoci víry jsou v církvi tak rozšířené! Proto nejde jen o Petra. Vlastně by se tak Ježíš mohl ptát každého z nás. U každého z nás by mohl zjišťovat, co si myslíme o druhých, o sobě samých, a jestli počítáme s Ježíšem, se svým Pánem a Přítelem.

Přichází tedy první otázka: Šimone, synu Janův, miluješ mne více než ti zde? To není náhodná otázka. Petr byl kdysi přesvědčen, že je lepší než ostatní. Vzpomínáte? Svůj život za tebe položím. (J 13,37b) Tehdy se srovnával s druhými a vycházel z toho jako vítěz. Jenže pak přišla noc ve veleknězově nádvoří. A Petr poznal, kdo opravdu je. Proto teď nemluví o ostatních. Neříká: Ano, Pane, miluji tě víc než oni. Ostatní nechává být. Mluví jen o sobě. A to je první známka uzdravené víry. Člověk už nepotřebuje dokazovat svou hodnotu porovnáváním s druhými. Nepotřebuje být lepší. Nepotřebuje vyhrávat. Nepotřebuje si budovat sebevědomí na cizích slabostech. Kolik sporů v církvi i mimo ni vzniká právě z toho, že se pořád poměřujeme. Kdo toho udělal víc. Kdo je věrnější. Kdo má pravdu. Kdo je důležitější. Jenomže Kristus nikoho nepovolává k soutěži. On nás povolává k následování.

Druhá Ježíšova otázka Petrovi je zaměřena jinak. Šimone, synu Janův, miluješ mne? Miluješ mne láskou, která se vydává, obětuje a nehledá svých věcí? Kdyby Petr odpověděl stejným slovesem, jakým se jeho Pán ptal, přecenil by postaru své možnosti. Jenže on pokorně řekne: Pane, mám Tě rád. Na lásku, o které mluvíš, sám ze sebe nemám. Já tě mám lidsky rád jako přítele a na víc nestačím. Vím to, tvrdě jsem si to ověřil té noci. A právě tato střízlivost a pravdivost v sebehodnocení se Pánu líbí. S lidmi, kteří o sobě mají velké iluze, nemůže dělat nic. Ale ty, kdo znají své možnosti a nemožnosti, svou slabost a bezmoc, takové může použít k velkým věcem. Bude k nim moct použít i nás, když se budeme vidět stejně pokorně a střízlivě.

Třetí otázka Petrovi už přímo zjišťuje, jestli Petr s Ježíšem počítá. Šimone, synu Janův, máš mne rád? Petr se zarmoutí. Nejen proto, že třetí opakování otázky mu připomene trojí zapření. Bolí ho, že Pán má pochybnost o tom, jestli ho považuje za přítele. Bolí ho, že Ježíš pochybuje, přestože Petr svou lidskou lásku už dvakrát vyznal. A tehdy řekne: Pane, ty víš všecko. Ty víš také, že tě mám rád. Proč chce Pán slyšet naše vyznání? Proč tím zraňuje, když ví všecko? Ale On naše vyznání slyšet chce. Chce, abychom jím zpečetili, že přijímáme Boží milost a věrnost. Pak jsme připraveni ke službě. Ježíš staví do své služby právě ty, kdo ho mají obyčejně rádi. Když Petr říká své Pane, ty víš všecko, je v tom i radostná jistota, že se Ježíš nikdy nesplete, že  ví, co je v nás, i když zrovna děláme to, co dělat nechceme.

A co zazní po každé Petrově odpovědi? Pas mé beránky. Buď pastýřem mých ovcí! Pas mé ovce! Není to zvláštní? Ježíš se neptá na Petrovy schopnosti. Neptá se na jeho organizační talent. Neptá se na jeho vzdělání. Ptá se na lásku. A z této lásky pak vyrůstá služba. Vždyť právě to jsme slyšeli i v 1.Janově. Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra. (1.J 4,21b) Láska ke Kristu a láska k bližnímu se nedají oddělit. Ježíš vlastně říká: Petře, chceš mi prokázat lásku? Tak se postarej o ty, které miluji. 

Kdo se nepovyšuje, nesoudí druhé a střízlivě smýšlí o svých možnostech a na druhé straně ví o velikosti Kristovy lásky a moci, kdo se umí ke svému Pánu znát, tomu jsou svěřeni ostatní. Kdo je pokorný a má Ježíše rád, ten je poslán naprosto ke všem, aby jim byl svědkem Kristovy lásky a smíření. Aby jim zvěstoval nový život. Aby je v duchu tichosti poznenáhlu vedl po přímé cestě, aby jim byl obrazem toho Pastýře, jenž za ně dal svůj život. To platí i pro nás. Láska ke Kristu se neprojevuje především krásnými slovy. Projevuje se tím, jak jednáme s lidmi. S manželem. S manželkou. S rodiči. S dětmi. Se sousedy. Se spolubratry a sestrami ve sboru. Právě tam se ukazuje, jestli naše zbožnost stojí na pevných základech. Nebo ještě pořád chodíme, kam sami chceme.

Když jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl; ale až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede, kam nechceš. Ten jiný, který Petra přepáše a povede je Duch svatý. Ten často vede nepříjemnou, nepohodlnou cestou, která bolí. Cestou, na které čeká nejedna oběť. Ale také dává sílu obstát, vytrvat až do konce, oslavit Boha životem i smrtí. Petrovi dal Duch svatý sílu svědčit a být věrný až k mučednické smrti. To on sám ze sebe nedokázal. Ale v Boží síle najednou mohl následovat trpícího Ježíše až do konce. I my, když se dáme přepásat tím stejným Duchem a vést, budeme vyzbrojeni k zachování věrnosti za všech okolností.

A pak přichází závěr celého rozhovoru. Petr uvidí učedníka, kterého Ježíš miloval, a hned se zeptá: Pane, a co bude s ním? Jak lidská otázka. Jak důvěrně známá. A co ten druhý? Proč já musím toto? Proč on dostal něco jiného? Proč jeho cesta vypadá lépe? Proč jeho služba vypadá úspěšněji? A Ježíš odpoví: Jestliže chci, aby tu zůstal, dokud nepřijdu, není to tvá věc. Ty mne následuj! To není odmítnutí lásky k druhému. To není výzva k lhostejnosti. Ježíš neříká: O druhé se nestarej. Vždyť před chvílí Petrovi svěřil celé stádo. Říká něco jiného: Nesuď cestu druhých. Nepoměřuj jejich povolání se svým. Nezáviď. Nechtěj řídit Boží plány. Ty mne následuj.

Většina konfliktů, závisti, zklamání a pocitů křivdy totiž vzniká právě tam, kde se přestaneme dívat na Krista a začneme se dívat přes plot: Proč on má toto a já ne? Proč ona dostala tento dar a já ne? Proč já musím nést toto břemeno a druhý ne? Proč se po mně chce víc než po ostatních? A Ježíš na to odpovídá překvapivě prostě: Ty mne následuj. Ne že by na druhých nezáleželo. Právě naopak. Máme je milovat, sloužit jim a nést za ně odpovědnost. Ale nemáme z nich dělat měřítko svého života. Boží spravedlnost totiž není v tom, že všichni dostaneme nachlup stejně. Boží spravedlnost je v tom, že nás má stejně rád. Všechny. Že připravil každému jeho cestu, jeho úkol přesně na míru. Každý člověk dostává od Boha jiný úkol, jiné obdarování.

A není na nás, abychom Bohu radili, jak to měl zařídit. Na nás je přijmout cestu, kterou připravil nám. Možná právě tady se ukazuje pravá pokora. Ne že o sobě budeme mluvit špatně. Ale že přestaneme být středem světa. Že necháme Boha být Bohem. A druhým dopřejeme, aby jejich život vedl stejně svobodně, jako vede ten náš.

Bratři a sestry, Petr se stal skutečným pastýřem teprve tehdy, když přestal být soupeřem. Když přestal být soudcem druhých. Když přestal věřit sám sobě. A když se naučil spoléhat na Kristovu lásku víc než na svou vlastní. A na tuto cestu zve Kristus i nás. Nejsme zachráněni silou své lásky ke Kristu, ale Kristovou láskou k nám. A právě z ní pak vyrůstá nesrovnávání, služba i láska k bratřím. Nemusíme být lepší než druzí. Nemusíme být silnější než druzí. Nemusíme znát Boží plány s druhými. Stačí, když přijmeme jeho lásku, budeme milovat jeho ovce a uslyšíme to jediné, co je opravdu důležité: Ty mne následuj. A tak nás dnešní text vede od otázky miluješ mne? až k prostému a praktickému: následuj, nesrovnávej.

Modlitba:

Děkujeme Pane, že léčíš naše duchovní nemoci a nenecháváš nás doufat ve vlastní síly. S tebou počítáme, máme Tě rádi. Zahlaď v nás, všechno, co je sobecké a pyšné. Když se ohlížíme po druhých, vrať náš pohled k tobě. Když jsme unavení, posilni nás. A když váháme, připomeň nám své slovo: Ty mne následuj. Abychom Tě mohli pokorně následovat bez ohledu na to, co dělají druzí.                                           

Amen.

Píseň: EZ 500,1n+5n – Já chtěl bych, Bože můj